Kubismus mám rád. Kubismus mám vlastně rád ze všech nejvíce. Za kubismus jsem se pokaždé snažil vydávat své nepovedené a nepochopené obrazy v hodinách výtvarné výchovy. Pro upřesnění: pod pojmem Havlíčkovy nepovedené obrazy si představte všechny Havlíčkovy obrazy. Kubismus je zároveň jediným výtvarným stylem, o který se mohu obstojně pokoušet i já - důkazem budiž Juan Miró, jehož obrazy (příhodně nazvané Painting) se skládají ze dvou skvrn a dvou barev. Sice ze mě nikdy nebude ten správný kubista; ale určitou inspiraci jsem čerpal v pátek vpodvečer v madridském Centru umění královny Sofie - galerii, která je zasvěcena z velké části modernímu a kubistickému umění a jíž jsem věnoval devadesát příjemných minut.
Ve Španělsku největší pozornost pochopitelně vzbuzuje Pablo Picasso. Jeho zřejmě nejcennějším obrazem v Centro de Arte Reina Sofia je Guernica, obraz s ženou, koněm a býkem. Respektive s ženami, koňmi a býky. Na malbě jich totiž naleznete o něco víc. O výjimečnosti Guernicy svědčí mimo jiné i to, že úkol připomínat nevrlým návštěvníkům zákaz focení měly hned dvě uniformované dámy. Jejich neustále zvýšený hlas mě ale nevyrušil od soustavného pozorování. Představivost pracovala na plné obrátky, protože spojení ženy, koně a býka nabízí spoustu odlišných variant. Zrovna takovou trojku bych od Picassa - známého pacifisty - neočekával. Na závěr ještě jednu skromnou poznámku: pouze u kubistického obrazu vydržím postávat dlouhé minuty, jelikož stále pátrám, co se na něm vůbec vynachází.
Stejně mě potrápil další exponát španělské malířské modly, jenž se jmenoval Hudební nástroje na stole (Musical Instruments on a Table). Marně jsem na plátně hledal cokoliv, na co by se dalo hrát; nakonec mi obraz zahrál pouze na nervy. Další autor, Manuel Ángeles Ortiz, raději ani svůj výtvor nepojmenoval. Udělal jen a jen dobře, poněvadž za pár sekund jsem před sebou viděl postupně pravítko, lidskou ruku a elektrický spínač. Rovněž pod malbou Kompozice od Luise Castellanose bych si představoval něco jiného než kroužky a čáry vyrovnané v přehledné tabulce. Juan Gris měl pro změnu záměr nakreslit Housle a kytaru; soudě dle výsledku by na jeho kytaru nezahrál tón ani Mozart s Dvořákem dohromady. A konečně poslední pozoruhodné dílo: Antonio Saura se se svojí Dámou nepáral a vykreslil ji pomocí neuspořádaných černých čar. Moje mužská hrdost přímo nakazuje označit tento nákres za nejpřesnější v celém muzeu.
U královny Sofie se mi zkrátka líbilo. Pěkný zážitek jsem si ovšem odnesl i z místa položeném o sedmdesát vzdušných kilometrů dál: z města, ve kterém jsem dnes strávil něco málo pod sedm hodin. Ono město se jmenuje Toledo a o jeho kráse svědčí mimo jiné i šestadvacetiletá přítomnost na seznamu památek celosvětového významu UNESCO.
Jestli se někdy do Toleda vydáte, rozhodně využijte rychlovlaku, jež vás z madridského nádraží Atocha dopraví k historickému centru za necelou půlhodinu. Rychlost však není jediným plusem tohoto spoje - určitou výjimečnost pocítíte již při odjezdu. Místní "pendolina" jsou v dnešních dnech odbavovány z moderně vybavených nástupišť, jenže ne vždy tomu tak bylo. Původně vlaky na své poutě vyrážely z historické budovy, v níž se dnes nachází hotová Amazonie. Ehm, vlastně jen taková malá část. Místo nákladné demolice totiž zdejší radní v objektu nechali vysázet palmy a jiné rostliny tropického druhu. Procházející se želvy doladí botanickou atmosféru a vy si před odjezdem vlaku můžete dát krátkou lekci biologie.
Další zajímavost jsem zažil krátce po opuštění "pralesa". Hned za východem se nachází budova španělského Ministerstva zemědělství, z jehož okolí se v době našeho odjezdu (desátá hodina ranní) ozývaly zvuky podobné muzice během vojenských přehlídek. Zvědavost mě přinutila pokusit se proniknout k samotnému centru dění - ovšem nakonec z toho stejně nic nebylo. Nebyl jsem jediný, kdo měl zájem o zhlédnutí akce; jenže přes hustý les nadšených těl (dnes místní slavili státní svátek) nebyla možnost prohlédnout. Soudě dle hlasitosti trumpet a sirén se ale zdálo, že Španělsko vyhlašovalo světu minimálně válečný stav.
Já rozhodně dnes vyhlašovat válečný stav nebudu, zmiňované Toledo naopak přijmu mezi svá místa nejvlídnější. Okouzlující město bylo kdysi dokonce španělskou metropolí a také hodně cennou trofejí pro nájezdníky. Hned trio různých kultur se o něj v minulosti pralo: chvíli zde vládlo křesťanství, nějakou dobu judaismus, pár stránek kroniky patří i muslimům. Všechna tři náboženství významně ovlivnila dějiny oblasti, zvyky té dané doby a samozřejmě architekturu a podobu města. Páteční Toledo ale nepodléhalo žádnému z životních vyznání - jako cíl si ho vybraly tisíce cestovatelů toužících po objevování zdejších četných krás.
Nejvíce táhne gotická katedrála, kterou už na začátku označím za jednu z nejzdobnějších v sestavě mnou navštívených. Stavbě zvané Catedral de Toledo vévodí obrovský hlavní oltář tyčící se až k vysokému stropu. Ve zlatých políčkách se nacházejí barevně vyvedené sochy církevních postav. Se zlatem, kamenem a barvou se při výrobě nádherného díla asi moc nešetřilo, což v konečném důsledku vpravdě není na škodu. Rozlehlá katedrála v sobě ukrývá řadu dalších prostor, jejichž výčet by zabral polovinu tohoto odstavce. A přestože mé umělecké srdce není příliš velké, při prohlídce různorodých architektonických prvků pořádně plesá. Ztráta sedmi eur za vstupné opravdu ani chvilku nemrzí, což lze usuzovat i podle davů mířících do toledské katedrály. S takovým počtem návštěvníků se nějaký oltář zaplatí v podstatě sám, hned a několikrát.
Největší potěšení mi za celý den přinesla úplně, ale úplně jiná věc. Díky své zálibě v úzkých uličkách jsem byl při půlhodinové procházce Toledem vysoko v nebesích; možná i někde nad. O příjemnou idylku se starají malebné dlaždičky olemované vysokými kamennými domy, které dovolí cestu až dolů jen velmi malému množství slunečních paprsků. Sem tam potkáte na kraji posedávat zaměstnáním unaveného jedince (kuchaře, popeláře nebo uklízečku), sem tam narazíte na špetku života. Ale hodněkrát se najdete v impozantním prostředí sami, pouze se svou duší. Takové kratochvíle si nesmírně vážíte - a já jsem byl moc rád, že dnes mě potkala dvakrát: ráno v Toledu a k večeru v ráji kubistickém.
Žádné komentáře:
Okomentovat