Zápisník z Madridu: Den pátý - Loučení

Loučení, odjezd, balení a nostalgie spolu prostě souvisí – tak si to vymyslela matka příroda a lidé se s takovou kombinací nějak smířili. Někteří lépe, někteří hůře. Já patřím ke druhé skupině, a tak si asi snadno odvodíte, že poslední den školního pobytu v Madridu mě spíš vybarvil do barvy šedočerného odstínu, než aby si vybral nějaké příhodnější a veselejší zbarvení. Balení sice proběhlo v pořádku (i když si dovedu představit lepší způsob trávení časového úseku mezi sedmou a osmou hodinou ranní), jenže loučení zůstalo otázkou rázu dlouhodobějšího. Otázkou, na kterou částečně zodpovím na následujících řádcích. A tak se...

...loučím s madridskou atmosférou, která mě udržovala v rozžhaveném stavu po celou dobu pobytu. V žádném jiném městě jsem zatím neviděl tolik pouličních žebráků a hráčů na všemožné hudební nástroje, o nichž nevím, jak se vlastně jmenují. V žádném jiném městě (snad kromě Berlína) mi neutkvěli v paměti okolní lidé – lidé, které už nikdy neuvidím, ovšem na které si rád vzpomenu. Nedá se říct, že by byli zvlášť ochotní vůči kolemjdoucím; nicméně stejně jsem měl pocit, jako bych pro ně nebyl jenom jedním z mnoha turistů, ale něčím speciálním, zvláštním. Pochopitelně v tom dobrém slova smyslu.

...loučím s energií, kterou jsem disponoval téměř neustále během necelých 100 hodin strávených ve španělské metropoli. Díky svým stejně starým spolubydlícím a mému blogu nezbylo moc času na spánek. A přestože se mi ani jednou nepovedlo usnout před první hodinou, nikdy mě další den ráno (budíček nanejvýš v 8:15) nepřepadla únava. Možná to byla náhoda, možná taky ne; každopádně by se něco podobného jako v Madridu hodilo i při každodenním procesu vstávání do školy.

...loučím s brilantními předpověďmi počasí, díky kterým mé sebevědomí navodilo myšlenku, že se stanu španělským meteorologem. K takovému povolání vám totiž stačí funkční oči (abyste se mohl ráno podívat na oblohu) a rozmanitá fantazie (abyste si zbytek domyslel). Slovo přístroj nebo dokonce počítačový model ve španělštině nemůže existovat. Jinak by se totiž nestalo, že se každý den dle internetu, televizních rosniček a hostelové recepční čekaly srážky a zataženo a ve finále slunce ani nezalezlo pod drobné bílé ostrůvky na obloze.

...loučím s hostelem, o kterém jsem měl před odletem poněkud hrůzostrašné představy. Z internetových recenzí vybírám: „Ve sprchách nejsou zámky.“ „V celém hostelu jsou jen dvě elektrické zásuvky.“ „V noci je zde strašný hluk z ulice.“ „K snídani nedávají skoro nic.“  Ne všechno ze stížností výše uvedených byla lež, třeba zámky na dveřích koupelny opravdu chyběly a v pokojích směrem na ulici klid v noci vážně nepanoval. Jenže já měl štěstí a má místnost mířila přesně na opačnou stranu. Na zbytek si však stěžovat nemohu a nechci - přežil jsem a ani mě to moc nebolelo.

...loučím se svými čtenáři, kteří za posledních šest dní četli moje zápisníky. Články možná byly příliš dlouhé, nicméně jejich rozsah odpovídal množství památek a všeobecně zajímavých míst v Madridu. Snad vás to aspoň trochu bavilo.

...loučím s chybami, kterých jsem se ve svých článcích dopustil. Prosím o drobné pochopení: psal jsem na malém tabletu a s internetem pracoval pomocí mobilního telefonu. Navíc texty byly většinou dokončeny někdy mezi první a druhou hodinou noční, což rozhodně není doba, kdy prsty a mozek pracují na sto padesát procent. Ale stejně bych ty chyby dělat neměl...

...loučím s nostalgií, která mi připomíná pěkně strávené dny na Pyrenejském poloostrově. Ráno v den odjezdu usedla na mou duši ladně jako ptáček na bidlo a zachytila se drápy hluboko do veškeré psychické vaty. Chvilku bude trvat, než odletí a vybere si zase někoho dalšího. Přál bych vám, abyste to byli vy! Madrid si totiž zaslouží a užije každý jeho návštěvník.