Zápisník z Madridu: Den první - Pocity

Pocity. Hodně o nich budu v následujících dnech psát. Především o svých; o těch, které budu až do neděle zažívat při své premiérové návštěvě španělského hlavního města Madridu. Můj charakter, z velké části tvořený až kousavě nepříjemnou směsí ironie a kritiky, mi nedovolí být přehnaně vlídný. A tak začnu pocitem, jež zná asi každý: Pocit, když stojíte v příletové části letištního terminálu a čekáte, než posuvný pás vychrlí váš kufr. Nohy svrbí, hlava již chce vstřebávat první zážitky z města a tělo je natěšeno na dávku ušlých kilometrů a zhlédnutých památek.

Pocitem nedočkavých nohou a zvídavě vzrušeného těla oplývám již od ranního příchodu na Letiště Václava Havla. O novém názvu nechci zbytečně polemizovat (i když se mi tento druh pocty moc líbí); jako vášnivý fanoušek letectví však trpím při zjištění, že Ruzyně už není, co bývala. Ambiciózní plány na dvacet milionů pasažérů vzaly za své a při našem odletu jsem měl spíš pocit, že jsem na středně velkém vlakovém nádraží. Jediný rozdíl je, že někde v Horažďovicích u železnice by půllitrová lahev vody nestála šedesát korun. Rovněž náš dnešní přepravce, České aerolinie, šetří a pasažéři strádají. Pamatuji se, že před šesti lety jsem při svém vůbec prvním letu dostal chutné teplé jídlo a širokou nabídku všech možných nápojů. Dnes mi stevard hodil nejmenší balíček slaných sušenek na světě a skoro se zlobil, když jsem chtěl colu. A pointa? Ceny letenek se za oněch šest let posunuly jedním směrem - nahoru.

Nutno ovšem podotknout, že letadlo používám k přepravě z bodu A do bodu B, nikoliv kvůli gastronomii. Kapitán Kolomazník dovedl Airbus A321 do těsné blízkosti Madridu za plánované dvě a půl hodiny a pak už nadešel čas pro přistávací akt, jehož nejkrásnějším okamžikem byl průlet nad kopcovitou krajinou zhruba pět minut před dosednutím letadla. V samém centru oněch krásných, nepříliš vysokých a dosti šedivých (stromoví na vrcholech čehokoliv ve Španělsku vážně nehledejte) hor, pahorků a vršků se rozléhala přehrada s průzračně modrou vodou a betonovou hrází na kraji. Člověk jen lituje, že nemůže letadlo zastavit ve vzduchu a kochat se na věky věků.

Věky věků trvalo čekání na odbavené kufry. Až po táhnoucích se chvílích strávených u pásu konečně přišly první kontakty s městem. Nejprve jsme si pořádně osahali místní metro (téměř hodina čistého času, tři linky a dva přestupy) a pak vystoupali zpět na povrch na jednom z nejznámějších míst Madridu - Plaza Puerta del Sol. Po východu z metra a lehkých orientačních vážkách se naskytne pohled na nenápadnou sochu medvěda natahujícího se na korunu stromu. Listnatá zeleň se jmenuje Madroňo a možná ji znáte pod českým názvem planika. Nejsem si jist, z jakého důvodu je právě tato rostlina společně s medvědem symbolem španělské metropole - vždyť pochází ze Severní Ameriky! Pro místní má ale sousoší hluboký význam; soudě alespoň podle pozornosti, kterou mu věnují. Právě u něj se totiž scházejí a považují jej za svůj hlavní meeting point. V Praze se scházíme u Václava, v Madridu u medvěda.

Ve chvíli, kdy jsem vstřebával informace nabídnuté v předchozím odstavci, na mě teprve čekalo seznámení s naším hostelem. Po pravdě řečeno, internetové recenze v jeho prospěch příliš nemluvily a já se začal ubytovacího zařízení mírně obávat. Následující řádky proto měly původně patřit tvrdé kritice mého přechodného domova pro nadcházejících pět dní. Jenže skutek utek a ani já, zarytý stěžovatel, nemám do čeho rýpat. Zatím vše běží jako na drátkách, takže rychle zpět do madridských uliček. Po Puerta del Sol přichází na řadu Plaza Mayor, v překladu hlavní náměstí.

Jedná se o obrovské obdélníkové prostranství, jehož kraje lemuje ze všech stran čtyřpatrový dům v renesančním stylu. Podle turistických průvodců se zde žije od večera až do rána, nicméně v momentě mé návštěvy panoval v restauračních zařízeních na obvodu příjemný klid. Osm hodin večer je zřejmě na Španěly až příliš brzy. Jedna zvídavá otázka mě však nenechala dlouho v klidu: ačkoliv nejsem realitní makléř, moc chci znát cenu apartmánů a bytů, jež se nacházejí v domech okolo Plaza Mayor. Lokalita sice patří k nejlepším, ale malé dítě by si klidných nocí asi neužilo. Já bych za takové bydliště nevynaložil ani korunu.

O kousek dál se ve výloze Tržiště svatého Miguela (Mercado de San Miguel) leskne protřelý reklamní trik. Na nejlépe viditelném místě se totiž prodává zelenina, což spolehlivě přiláká k návštěvě všechny potenciální zákazníky s poněkud zvětšeným obvodem pasu. Hlavně ženy středního věku nespokojené se svým tělem se určitě nechají nalákat; a management (pokud nějaký tržnice má) pak už bez sebevětších problémů odvede pozornost příchozích na ostatní obchody nacházející se hlouběji v areálu. Důležitá informace na závěr - zdejší trh neobsluhují vietnamští "obchodníci" s koženými kabelkami a falešným "značkovým" oblečením jako v Čechách. Jde o standardní stánky se sortimentem především z oblasti kulinářství. Tučné pochoutky lákají, zvlášť když jako hlavní skvost vystavíte zdravé okurky, rajčata a papriky.

Turistu samozřejmě lákají místní dobroty (od choriza až po paellu), jenže další památky čekají. Svoji návštěvou jsem poctil kupříkladu Catedral de Nuestra Seňora de La Almudena. Název napovídá, že pod dlouhým souslovím se skrývá katedrála, tato konkrétně byla postavena teprve v minulém století. Uvnitř se stejně jako venku nacházejí okouzlující zdobné prvky (s pojmenováním nemohu sloužit), ovšem jen jedna z výzdob opravdu překvapila. Některé sloupy nesou na svých bedrech moderní plazmové televizory (tuším, že šlo o značku Siemens). Služebnictvo boží se zřejmě rozhodlo v rámci inovace a modernizace církve komunikovat s bytostmi pozemskými přes skype...

Kvůli vzrůstající únavě asi budu muset nahoru brnknout i já. Třeba mi někdo poradí, jak se zbavit bolesti ve svalech od stehna dolů. Naštěstí se po východu z katedrály otočil směr naší výpravy vcelku rychle směrem k hostelu. Šlo se okolo Královského paláce, Východního náměstí, minuli jsme i Národní operu a přes známé Puerta del Sol dorazili až k Barbieri Son Hostel. Cesta dlouhá; avšak díky příznivé atmosféře Madridu, o které bude určitě ještě řeč, rychle ubíhající. Na mě do jedné hodiny ranní čekala práce na tomto textu a před spaním rychlé zamyšlení nad prvními dojmy. Zajímavé pocity.