(Následující řádky vykouzlilo pero jedince s jistou
náklonností ke všemu sešívanému – ten přesto doufá, že se nejedná o soupis jeho
sportovních přání, ale čistou a podloženou realitu...)
V květnu tohoto roku představil majitel Slavie Aleš
Řebíček nového trenéra Petra Radu. Po skoro až směšných přehmatech a
nešťastných rozhodnutích ohledně postu šéfa prvního týmu, které začaly už
v roce 2010 návratem Karla Jarolíma na lavičku a skončily příchodem
Františka Straky, měl být zkušený ligový kouč a bývalý (byť neúspěšný) lodivod
reprezentačního týmu konečně mužem, jenž navede Červenobílé zpět
k vrcholu.
Prvních deset kol soutěžního ročníku a herní posun za čtyři
měsíce Radova působení značí, že tentokrát by fanoušci nejstaršího českého
klubu opravdu nemuseli být nuceni po pár kolech volat „trenér ven!“ Tou nejviditelnější
změnou, o které jsme se mohli naplno přesvědčit třeba v derby, je rozdíl
v přístupu. Vysoké nasazení všech hráčů se v zahraničí považuje za
samozřejmost; ne tak v českém fotbalovém světě, kde o něj musí trenér
náležitě pečovat. A Radovi se ona mentální kůra povedla, protože nyní mi ani
sebevětší nadsázka nedovolí označit hráče pouze jako kost a kůži nosící dres
s hvězdou na hrudi. Alespoň na pohled se z nich stali opravdoví slávisté,
na nichž je snaha rvát se o každičký míč.
Ženám a mužům se srdcem sešívaným se pak na každé utkání
kouká o dost příjemněji. A čím dál tím více už mohou diváci pozorovat i progres
v herním stylu. Hráči opět vědí, co a jak mají hrát – takovou situaci
slávističtí fotbalisté zažili naposledy při zisku druhého titulu (sezona
2008/09). Pravda, rozestavení 4-2-3-1, které Rada a jeho realizační tým zvolil,
nepatří mezi řešení vpravdě originální, nicméně v jednoduchosti spočívá
síla: Slavia se postupnými krůčky přibližuje čelu tabulky a alespoň dle mé
prognostiky by se tam měla brzy ustálit.
Uherské DOST
Základ pro současných 14 bodů a pozici ve středu ligového
pole položila spolehlivá obrana. Jasným důkazem o její funkčnosti je série 524
minut bez obdrženého gólu, kterou v pátek utnuli až hráči Slovácka a
k jejímuž konci přispěla absence klíčového stopera Martina Latky
v tomto zápase. Právě jeho můžeme nazvat alfou a omegou současné Slavie. Když
se řekne „čístý štít“, většinou v mysli automaticky vyskočí gólman; jenže aniž
bych chtěl jakkoliv zpochybňovat podíl jedničky Kamila Čontofalského na zmíněné
šňůře, daleko větší zásluhu na již ukončené slávistické neprůstřelnosti měla
čtyřka obránců před ním.
Po chybách a nejistotách v prvních třech zápasech
(výsledky 3:3, 2:2 a 1:1) se sehrála téměř k dokonalosti a rázem patří
mezi jednu z nejlepších v Gambrinus lize. Stoperská kombinace Martin
Latka-David Hubáček se dle mého Radovi opravdu povedla. Oba dva střední obránci
se výtečně doplňují: Latkův spektakulární styl a dominance v hlavičkových
soubojích plus zkušenost a výtečný výběr místa nenápadného Hubáčka obstará
mnoho čárek ve statistice odehraných či sebraných míčů. A nenechte se mýlit
názory fanoušků Slavie, jejichž nepatrná část snad na diskuzních fórech rozjela
závody v disciplíně „Jak co nejvíce zesměšnit Hubáčka“. Názory
přirovnávající jeho kvality k divizním hráčům by měly pobavit snad
každého, kdo pozoroval činnost obrany SKS s alespoň drobnou pozorností.
Ale nikdo není dokonalý. Určitou rezervu ve hře dvojice mazáků
Latka-Hubáček bych našel. Prvně jmenovaný se na míči hodně často uvolí
k risku, a notně tak zavaří svým kolegům ve středové řadě, David Hubáček
pro změnu „umí“ udělat hrubku z ničeho a často se kvůli pomalé práci
s balonem dostane do krkolomných pozic, z nichž plyne jenom dlouhý a
nepřesný nákop směrem dopředu. I tak by se každý měl těšit na opětovné shledání
Latky s Hubáčkem na hrací ploše - jejich spolupráce prostě dokáže
zafungovat.
Avšak stopeři nebrání sami, ba naopak. Krajní obránci odvádí
své defenzivní úkoly vcelku dobře. Na pravé straně nastupuje celkem stabilně
mladý Milan Nitrianský. Do Slavie přišel s nálepkou nadějného a útočného beka
a zdá se, že se mu ji konečně daří potvrzovat - práci dozadu vždy odvede s
přehledem a v zápase s Teplicemi dokonce vstřelil svůj premiérový
ligový sešívaný gól. Na druhém konci obranné čtveřice vystřídala Slováka Čonku
posila ze Sparty Martin Juhar, který má jako záložník útočení v krvi a
dovede soupeře vystrašit pohotovou a tvrdou střelou ze střední vzdálenosti. Jeho
první nepovedené vystoupení přišlo až na Slovácku, kde se však kompaktnost a
vzájemné zajišťování z celé obranné souhry jaksi vytratilo. Individuální
chyby se v takových případech tvoří o něco snadněji a Juhar do této pasti
pro jednou sklouzl.
Kdopak by se kličky
bál?
Od postranních obránců se posuňme o řadu dopředu, ke
křídlům. Ta jsou jedním z klíčů pro úspěch v dnešním moderním fotbale, a pokud
v týmu nemáte kvalitní krajní hráče se schopností obejít soupeře nebo si
naběhnout za obranu, zbytek mužstva se musí hodně snažit, aby jejich absenci dokázal
vynahradit. A já pořád nevím, jak si vlastně Slavia v tomto ohledu vede.
Dlouhou dobu se v Edenu nosilo heslo „Ne, kličku ne!“; po třetině sezony
2012/13 mohu směle tvrdit, že odbourat se ho podařilo asi tak napůl.
Jako nejpřirozenější volbu z kádru Petra Rady na danou
charakteristiku křídelníka bych viděl Jana Vošahlíka. Mladý záložník či útočník
okouzlil v prvním zápase s Jihlavou, kdy vstřelil dva góly. Poté už
se nedokázal střelecky prosadit a ani výkony nebyly zdaleka zářné. Od utkání
s Teplicemi se na hřiště kvůli zranění nepodíval a bude k dispozici
až po reprezentační pauze. Vošahlík si zaslouží dostat šanci vrátit se zpět a
nevidím důvod, proč by nemohl ze základní jedenáctky vyřadit jinou letní posilu,
Tomáše Mičolu.
Blonďatý čtyřiadvacetiletý Mičola totiž po příchodu z
francouzského Brestu nikterak neuchvátil, směrem dopředu v podstatě
vůbec. Vicemistr světa do 20 let z roku 2007 se bojí udělat čelní kličku
jeden na jednoho, míče mu často odskakují a pozičně to také není žádná sláva.
Těžko říci, zdali se jedná o prachobyčejnou nerozehranost z minulého
angažmá; každopádně se mi na pravé straně zálohy moc výrazně nezamlouvá.
Nalevo dostává pravidelně příležitost mládí jménem Luboš
Tusjak. Hráči ročníku 1992, který nosí červenobílý dres od svých pěti let, bude
asi ještě nějakou chvíli trvat, než začne na trávníku zářit, nicméně potenciál
má obrovský. Nebojí se zapojovat do hry, rád si na útočné polovině vyzkouší
kličku (!) a zodpovědně plní defenzivní úkoly. Mezi jeho další obrovské plusy
patří prudké centry do vápna – problém je, že je (zatím) v útoku nemá kdo
proměňovat.
Stop alibismu!
Mládí a dravost kupředu, stop alibismu! Taková jsou hesla,
na která se v Edenu myslelo při skládání dvojice defenzivních záložníků.
Snahu o likvidaci zbytečného zdržování hry moc kvituji a byl jsem rád, když
Petr Rada jako snad vůbec první trenér pochopil, že Lukáš Jarolím, mnohdy
opěvovaný tvůrce hry, do sestavy nepatří. Nechci, aby má slova vůči němu
vyzněla přespříliš útočně – koneckonců angažmá v italské Serii A nikdo nedostane
jen tak za odměnu... Ovšem Jarolímův přínos záložní řadě Slavie byl v minulých
měsících nulový. Jeho aktuálně největší slabinu trefně popsal na facebookovém
profilu klubu jeden z fanoušků: označil ho jako Lukáše „nedámbalondopředu“
Jarolíma. A skutečně, při alibistických přihrávkách šestatřicetiletého
fotbalisty dozadu nebo při nejlepším do stran opravdu vstávají vlasy hrůzou.
V současné době proto dostává ve středu pole šanci
mladá dvojice Ondřej Petrák+Jaromír Zmrhal. Zvlášť Petrákovy výkony mají
vzestupnou tendenci, směrem dozadu byl v derby výtečný a notně scházel
v prohraném utkání se Slováckem. Jeho úkolem je být nejzataženějším členem
středu pole a svoji roli zvládá skvěle. Na ofenzivě by měl ještě trochu zapracovat:
neškodila by větší odvaha nabízet se a také čas od času vystřelit. Často se
dostává k odraženým balonům, ale mnohdy raději rozjede další akci po
křídlech namísto přímé rány na branku. O ní se pokusil v zápase
s Teplicemi a hned z toho byl jeho první ligový gól.
Pozice vysunutějšího z dua štítových záložníků
v současné době patří devatenáctiletému odchovanci Jaromíru Zmrhalovi.
Rada ho do základní sestavy nenápadně protlačil poprvé v utkání na Baníku
a po jednozápasové pauze se v ní ustálil naplno. Výraznost a efektivita
jeho výkonů se lepší zápas od zápasu, pracuje výborně dopředu i dozadu a s míčem
si rozumí nadmíru dobře. Ve většině střetnutí se ukazuje jako velice pohyblivý
hráč, snaží se podporovat útok nejen přihrávkami, ale i náběhy mezi soupeřovy
obránce. Za současné situace by byla velká chyba vyřadit ho ze sestavy na úkor
již zmiňovaného Jarolíma – nasazení dvojice Petrák-Jarolím by totiž znamenalo
velkou absenci pohybu, kreativity a risku při tvorbě slávistických akcí...
KK
...zvlášť platí-li, že muž, který nastupuje před nimi na
podhrotové pozici rozhodně není typem vyloženého playmakera a autora
holywoodských přihrávek. Ano, řeč je o Karolu Kiselovi, velkému oblíbenci
fanoušků Slavie, o kterém snad ani nelze říci křivého slova v otázce
přístupu, nasazení a touze vyhrát. Ale ještě
než začnu rozebírat jeho hráčské dovednosti, dovolím si přidat jednu nesmírně
pozitivní myšlenku: Kiselův příklad ukazuje, že když jste skutečným
profesionálem, nikdo z opravdových příznivců si nevylévá vztek
nad dřívějším působením v dresu odvěkého rivala.
Z čistě fotbalového hlediska se rovněž jedná o
neuvěřitelného muže. Někdy se samozřejmě jako každý jiný dopustí chyby, která
plyne ze snahy hrát snad jenom dopředu, i jemu někdy odskočí balon od nohy nebo
přestřelí o hodně bránu. Jenže díky spoustě naběhaných kilometrů, sprintům
naplno a dobrému zakončení je s pěti góly aktuálně nejlepším střelcem
Slavie. Nyní si vybírá drobnou přestávku – poslední tři duely (Dukla, Sparta a
Slovácko) se mu zkrátka nedařilo a fanoušci musí doufat, že tentokrát se
nezadrhne stejně jako při svém prvním působení v ročníku 2010/11, kdy se
po vynikajícím podzimu v druhé části sezony v podstatě vůbec
nechytl. Ale budu se opakovat: i kdyby byl nejhorší na hřišti, stejně se
ukáže jako obrovská osobnost a nechá na place všechno. Takový přístup se musí
ocenit! To o řadu blíže bráně – v útoku – je otázka pilnosti spíše
rozporuplná.
Někdy Škoda, jindy
škoda...
Jeden hrot, jedna osoba, dvě různé variace. Poněkud obskurní
spojení; záhy vysvětlím. Přínos útočníka Milana Škody hře Slavie může být
dvojí. Někdy se mu nesmírně daří, vybojuje spoustu míčů a neúnavně napadá až do
poslední minuty; jindy se zase pere bezvýsledně a také svým způsobem odevzdaně.
Pro příklad: mezi první případy se řadí zápasy s Olomoucí nebo Duklou,
k těm druhým patří derby se Spartou nebo devadesát minut v Uherském
Hradišti. Těžko však povídat, jestli by se někomu jinému dařilo v jeho roli
lépe.
Jednou ze Škodových hlavních úloh má totiž být sklepávání vysokých
přihrávek z hloubi pole pro spoluhráče. Pokud se mu nedaří, většina balonů
končí na nohách soupeřů; častokrát mi ovšem přijde, že zpracované míče nemá
komu rozdat. Kupříkladu současný nejlepší ligový střelec Stanislav Tecl má
v Jihlavě podobné úkoly – jenže zatímco jemu se většinou nabídnou alespoň
dva tři hráči, Škoda se v útoku často ocitne sám, bez podpory kolegů ze
zálohy. Jakmile Rada se svým týmem natrénuje tuto souhru, může se
šestadvacetiletý hrotový forvard stát nesmírně platným hráčem.
Těžko říci, jakým směrem se hra Milana Škody a celé Slavie
v nejbližší době ubere. Ze subjektivního pozorování mám pocit, že se
konečně hýbou ledy a že postupný progres může znamenat třeba i evropské poháry
v příští nebo přespříští sezoně. Vždyť v Edenu se konečně začalo
riskovat, hrát dopředu a bavit diváky koukatelným fotbalem. Jenže optimismus má
i druhou stranu mince – moje prognostické schopnosti lze jen stěží označit jako
průměrné, a tak nám vlastně nezbude nic jiného než se nechat překvapit. Navíc kdo
jiný než fanoušek sešívaných je v poslední době navyklý na zvraty,
převraty, rozvraty a návraty v dění klubovém. A vlastně až čas ukáže,
jestli se moje i všechny ostatní Rady budou pořádně vyplácet.
Žádné komentáře:
Okomentovat